Hara Kbira a Hara Sghira (Hara Kebira a Erriadh)

Dvě čtvrti, jedna komunita

Židovská přítomnost na Djerbě patří k nejstarším ve Středomoří a soustředí se do dvou míst. Hara Kbira, tedy Velká čtvrť, leží na jižním okraji Houmt Souku a žije v ní většina komunity. Hara Sghira, Malá čtvrť, leží uprostřed ostrova a od padesátých let dvacátého století se oficiálně jmenuje Erriadh.

Kolik lidí komunita má, se přesně neví. Odhady se pohybují kolem 1 200 obyvatel, některé zdroje uvádějí i více než 1 500 pro celé Tunisko. Je to jedno z posledních míst v arabském světě, kde židovská komunita nepřetržitě žije, má vlastní školy, košer řezníky a synagogy.

Odkud se tu vzali

Podle místní tradice přišli první židovští obyvatelé na ostrov už po zboření Prvního jeruzalémského chrámu v 6. století před naším letopočtem. Historicky doložit se to nedá, doklady o souvislém osídlení jsou mladší, ale i tak jde o velmi starou komunitu.

Ve středověku byla Djerba centrem židovské učenosti a tiskly se tu náboženské knihy. Zlom přišel v polovině dvacátého století, kdy většina tuniských Židů odešla do Izraele a do Francie. Zůstal zlomek, který ale komunitní život udržel dodnes.

V roce 2023 byla Djerba zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a mezi 24 chráněnými památkami jsou i objekty obou čtvrtí. Zápis oceňuje právě to, že tu vedle sebe po staletí žily různé komunity.

Co v nich uvidíte

Nečekejte muzeum ani turistickou čtvrť. Jsou to obyčejné obytné ulice s nízkými bílými domy, obchody a synagogami, které nejsou zvenku nijak nápadné. Právě v tom je jejich hodnota, je to živé místo, ne kulisa.

• Erriadh, dřívější Hara Sghira. Stojí tu synagoga El Ghriba, nejvýznamnější poutní místo severoafrických Židů, a hned vedle Djerbahood, uličky pomalované street artem.
• Hara Kbira. Větší a živější, s několika činnými synagogami, košer řeznictvím a školami. Turisticky je méně navštěvovaná a nejsou tu žádné atrakce v obvyklém smyslu.

Čím se čtvrti liší od zbytku ostrova

Na první pohled ničím. Domy jsou stejně nízké a bílé jako všude na Djerbě, ulice stejně prašné. Rozdíl je v detailech, kterých si všimnete, až když víte, co hledat.

• Synagogy nejsou vidět. Nemají věže ani nápadná průčelí, poznáte je podle dveří a podle toho, že se u nich v pátek večer scházejí lidé. V Hara Kbira jich funguje hned několik.
• Řemesla. Djerbští Židé byli po staletí spojení se zlatnictvím a stříbrnictvím a část stánků se šperky v souku v Houmt Souku na tuhle tradici navazuje.
• Košer provozy. Ve čtvrtích najdete košer řeznictví a pekárny, které slouží komunitě, ne turistům.
• Školy. Komunita udržuje vlastní náboženské školy, díky kterým se tu tradice předává dál. Právě to je důvod, proč Djerba přežila jako komunita, zatímco jinde v severní Africe zanikla.

Když sem přijedete, nečekejte program. Je to místo na patnáct minut pomalé chůze a na uvědomění si, že tahle kontinuita je ve Středomoří výjimka.

Proč komunita přežila právě tady

Je to otázka, kterou si návštěvník položí celkem přirozeně. Židovské komunity v severní Africe během dvacátého století prakticky zanikly, v Maroku, v Alžírsku i ve zbytku Tuniska. Na Djerbě zůstala.

Vysvětlení má několik vrstev a žádná sama o sobě nestačí. Ostrov byl vždycky trochu stranou, takže se sem politické otřesy dostávaly se zpožděním a v mírnější podobě. Komunita byla soustředěná do dvou kompaktních čtvrtí, ne rozptýlená po městech, což usnadnilo udržet školy, synagogy a košer provozy pohromadě. A Djerba byla po staletí centrem náboženské učenosti, tiskly se tu knihy a působily zdejší školy, takže odchod znamenal ztrátu víc než jen domova.

Dnešní situace je křehká. Komunita stárne, mladí odcházejí za studiem a prací a čísla klesají. Zápis ostrova na seznam UNESCO v roce 2023 zdůrazňuje právě to soužití různých komunit, což je jak ocenění, tak připomínka, že jde o věc, která nemusí vydržet navždy.

Jak se chovat

Tohle je citlivější místo než zbytek ostrova, ale nic složitého po vás nikdo nechce.

• Oblečení jako u každé náboženské památky, tedy zakrytá ramena a kolena.
• Nefoťte lidi bez svolení, zvlášť děti a osoby v náboženském oděvu. Focení židovských objektů může být citlivé, u strážných se nefotí vůbec.
• V sobotu je šabat. Obchody bývají zavřené, komunita je v synagogách a návštěva se nehodí.
• Chovejte se jako v obytné čtvrti, protože to obytná čtvrť je. Nevstupujte do dvorů a do školních areálů.

Djerbahood, důvod, proč sem míří většina návštěvníků

V roce 2014 přijela do Erriadhu stovka umělců z desítek zemí a pomalovala bílé zdi vesnice. Vznikla tak venkovní galerie, které se říká Djerbahood a která z ospalé vesnice udělala jedno z nejfotografovanějších míst ostrova. Malby se dodnes doplňují a některé starší mizí pod novými vrstvami nebo pod počasím.

Prochází se běžnými obytnými ulicemi, vstup je volný a žádná trasa není značená. Právě to je na tom nejlepší, chodí se bez plánu a zahýbá se podle toho, co je vidět za rohem.

Pár praktických věcí. Choďte dopoledne, odpoledne je slunce ostré a bílé zdi přepalují fotky. Uličky jsou prašné, hodí se pohodlné boty. A pořád platí, že jde o obydlenou vesnici, takže nenahlížejte do dvorů a nefoťte lidi bez svolení.

Jak se sem dostat

Erriadh leží zhruba uprostřed ostrova, z hotelové zóny u Sidi Mahrez je to sem asi 18 km a autem kolem 25 minut. Hara Kbira je na okraji Houmt Souku, tedy o pár kilometrů dál na sever.

Nejpraktičtější je taxi nebo půjčené auto. Návštěvu spojte se synagogou El Ghriba a s Djerbahoodem, obojí je v Erriadhu pár minut pěšky od sebe, a případně s Houmt Soukem. O náboženském složení ostrova píšeme podrobněji v rubrice O Djerbě.